Prosinec 2009

1.Dopis z Bradavic

29. prosince 2009 v 22:37 | Little Jappanesse |  Nedoceněná sestra
1. Dopis z Bradavic

Petunia seděla u kuchyňského stolu a psala domácí úkoly. Mračila se nad sešitem s matematickými úlohami a záviděla dvojčeti Lily, která venku již běhá po zahradě se sousedovic klukem s černými mastnými vlasy, kterého Petunie neměla ráda.
,,Nemrač se, to ti nesluší Petty, a čím dřív to spočítáš tím dřív půjdeš taky ven." poznamenala od sporáku paní Evansová. Petunia na to nic neřekla, dál se mračila ale dala se zase do toho otravného počítání.

Najednou zazvonil zvonek. ,,Petty, otevři prosím tě, mám umazané ruce." zaprosila matka. Petty odložila pero a odšourala se do haly. Otevřela dveře, ale nikdo v nich nebyl, už chtěla zavřít, když si všimla tlusté obálky nadepsanou zeleným inkoustem, která ležela na rohožce. Schýbla se pro něj a přečetla si komu je adresovaný. V zápětí v šoku strnula, stálo na něm:

Petunia Evansová
Měsíční ulice 6
Kvikálkov - Surrey

,,Kdo to je, zlato?" ozvala se matka z kuchyně. ,,Nikdo!" zakřičela Petty do domu a střčila si dopis složený do kapsy.
Později večer, když šla Petty spát vyndala pomačkaný dopis, otevřela ho a pod baterkou četla:
Vážená slečno Evansová,
S potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata do Školy Čar a Kouzel v Bradavicích. V příloze Vám zasíláme seznam všech kouzelných učebnic a pomůcek ke kouzlení. Očekáváme Vaši sovu, nejpozději 31. Července.
Se srdečným pozdravem,
Minerva Mc Gonagallová
Zástupkyně ředitele
,,Mou sovu?" vydechla Petunia a v hlavě se jí honila jedna nesmyslná myšlenka za druhou. Ozvalo se zaklepání a vzápětí se objevila zrzavá hlava Lily.
,,Ještě nespíš?" zašeptala Lily a Petunia rychle schovala dopis pod polštář. ,,Co chceš takhle pozdě v noci Lily?" zeptala se přímo místo odpovědi. Lily přešla pokoj a sedla si na sestřinu postel.
,,Tobě to taky přišlo?"
,,Cože?!" Petunia se snažila předstírat že neví o čem Lily mluví.
,,Nedělej se, vím co máš pod polštářem."
Petunia nic neříkala jen si založila ruce na prsou. Lily vytáhla z kapsy u pyžama svůj dopis a zamávala jím sestře před nosem.
"Ty taky??" byla první reakce než Petty konečně vytáhla ten svůj. Přečetly si navzájem svoje dopisy a potom Lily vydechla: "Není to úžasné?"
"Jo nejspíš, ale co řeknem našim, že budem studovat kouzla?? Čáry?? Ještě půjdem do blázince!" to poslední slovo řekla o trochu hlasitěji než chtěla a od pokoje naproti se ozvalo hlasité zachrápání.
"Tiše" napomenula Lily sestru. "Ty možná, ale pokud jde o mě tak budou hrdí." Petunia nakrčila nos. "Jistě na svatou Lily, která nikdy nic neudělala a bude studovat kouzla a čáry, proč ne, proč bychom nemohli být pyšní,ale Petunii? Tu pošlem do blázince se zastávkou na psychiatrii!"
Chvilku obě mlčely.
"Petty, věříš na kouzla?"
"Ne…" neznělo to ovšem přesvědčivě.
"Stalo se Ti někdy něco o čem jsi neměla ani ponětí, když jsi měla strach nebo vztek?" vyzvídala dál Lily a krapet se začervenala.
Petunia dlouho mlčky přemýšlela a nakonec řekla: "Jdi spát Lily, promluvíme si zítra."
Lily vstala, dopis v rukou, u dveří se zastavila a otočila se zpátky k sestřině posteli. "Neodpověděla jsi mi"
"Pokud tě to potěší a budeš klidně spát Lily, ne nic se mi nestalo, stačí?!"
Lily přikývla, otočila se ke dveřím a vzala za kliku,přitom zamumlala tak potichu že ji Petty stěží slyšela: "Potom nechápu proč jsi dostala ten dopis…."

2. Rudé světlo

29. prosince 2009 v 22:32 | Little Jappanesse |  Nedoceněná sestra
1. Rudé světlo
Petty dlouho ležela s otevřenýma očima, to co řekla Lily nebyla úplně pravda. Zvláštní věci byly její součástí od chvíle co se narodila a po pravdě ji trochu děsily. Když měla strach dokázala ublížit těm co ubližovali jí. Jednou jí Billy Kent schoval bačkoru do smetí a chudák Bill spadnul před celou školou do popelnice na nádvoří. Nebo když se jí posmívala Jennifer Blacková že má ošklivé vlasy, v tu ránu milá Jennifer neměla na hlavě sama ani vlásek a musela nosit kulicha i v létě než jí to dorostlo. Nikdy ovšem neublížila své sestře Lily, na kterou měla Petunia také občas pořádný vztek, hlavně že v očích rodičů byla Lily ta lepší ač se Petty snažila jakkoli. Teď mohla Petunia vyniknout, když jí přišel dopis a on přijde i Lily! Cítila nespravedlnost a začala nenávidět Lily z hloubi duše. Sedla ke stolu a začala psát krátký dopis:
Vážená profesorko McGonagallová,
Omlouvám se ale do Vaší Školy bohužel nemohu nastoupit….
Než stihla napsat myšlenku, která jí mihla hlavou vzhlédla protože jí do okna krátce zasvítilo rudé světlo. Dlouho zkoumala oranžově osvětlenou ulici a říkala si kde se mohlo vzít rudé světlo? Copak někdo slaví Nový rok?? V červenci? Rudé světlo opět zasvítilo a ozářilo celý pokoj. Petunia si všimla tmavé postavy stojící na konci Měsíční ulice mimo osvětlené části. Oblékla si župan a chystala se vyjít z pokoje, vzala za kliku, když si něco rozmyslela. Vrátila se ke stolu, zmuchlala dopis profesorce Mc Gonagallové a se slovy: "Přece si nenechám zničit další šanci na Školu kvůli Lily…" jej vhodila do koše.
Z pokoje vyšla mlčky dávajíc pozor na vrzající schody se jí podařilo dostat se úspěšně k hlavním dveřím, vzala z háčku klíč, potichu odemkla, otevřela opatrně dveře a vyklouzla ven. Šla mlčky a neslyšela nic jiného než svůj dech a přemítala jestli ta osoba tam stále je nebo to byl výplod její fantazie.
"Dobrý večer slečno Evansová" řekla neznámá tmavá postava. Petunii se z ničeho nic rozklepala kolena. "Vidím, že jste nervózní, nedala byste si šálek dobrého anglického čaje?" Petunii blesklo hlavou matčino neustálé varování nikdy nemluv z cizími lidmi, nikdy s nikým nenastupuj do jejich aut a hlavně nikdy s nimi nikam nechoď! Ale tenhle tmavý muž s bílými vousy měl v sobě nějaké kouzlo, které Petty velmi přitahovalo a tak přikývla. "Chyťte se mě." Pronesl hlubokým hlasem a nastavil Petunii rámě. Jakmile se neznámého dotkla začalo se s ní všechno točit až se najednou objevila dlážděná ulice, která se lišila od Měsíčné od prvního do posledního domu. Neznámý zašustil rudým pláštěm a vedl Petunii k jednomu z domů na rohu ulice. Když došli blíž přečetla si Petunia nápis na dveřích: Děravý kotel. Vešli dovnitř a uvnitř byla vřava jako kdyby nebyla tichá noc, ale bílý den. Všichni neznámého fousáče zdravili a klaněli se mu. Petunia nabyla dojmu, že musí být velice slavný a také velice vážený. "Jednu ohňovou wiskey Tome" objednal si u pultu a obrátil se na Petunii. "A pro tebe?" Petunia pokrčila rameny. "Nevím ani co mají…" zašeptala. "Dej jí jeden máslový ležák, díky Tome, půjdeme támhle" a odvedl ji ke stolu úplně v rohu.
Když Tom přinesl pití, byl to pro Petunii další šok. Tom mával klacíkem a před ním se vznášel kulatý tác s napěněnou sklenicí plnou žlutého moku a z té druhé menší se kouřilo a tu a tam vykoukly plameny. "Tady to je Brumbále." Řekl Tom, sklenice se snesly na stůl a Tom odkráčel. "Moc dobrý pití, tenhle ležák, svýho času jsem ho pil tolik až mi z toho narostl plnovous." Petunia se zasmála a usrkla si. Vzápětí si pořádně zavdala protože lepší pití ještě nepila,přemýšlela k čemu tu chuť porovnat, ale došla k závěru že nic podobného nepila. "Něco takového se u Mudlů nesežene, že?" zakřenil se Brumbál a mrkl na ní přes své půl měsícové brýle, které Petunii od prvního okamžiku uchvátily. Zavrtěla hlavou a vyhrkla: "Mudlů…?" Brumbál si loknul své whiskey a odpověděl pomalu: "Uznávám, není to zrovna hezké a zdvořilé označení, ale mezi populací se znárodnilo. Jedná se o ty, kteří neumějí čarovat. Někteří dokonce věří že existuje něco jako čistokrevný rod kouzelníků, ale já sám na to nevěřím. To bychom ostatně neposlali dopis i tobě a tvé sestře. Protože kouzelnické schopnosti se mohou objevit i dětí z nekouzelnického rodu." Petunie se na něj udiveně podívala. "Ale Petty, přeci víš o čem mluvím, ne?" usmál se. "Vidím ovšem že máš nějaké pochybnosti. Je to tak?" Petunia se začervenala. "Jde o Lily?" Petty cítila že lhát tomuhle záhadnému chlapíkovi by nejspíš neprošlo, hypnotizovaly jí ty jeho neobvyklé brýle a jeho nádherně modré oči. "Vlastně ano." Přiznala "Vždy jsem byla v Lilyiným stínu. Nikdy mě nikdo neocenil." Brumbál se usmál. "To byl také důvod proč jsi dostala dopis. Vidím ale že tě trápí něco dalšího." Petunia vypila svůj ležák, který se vzápětí opět naplnil. Vykulila oči a řekla pomalu: "Co řekneme rodičům?" hypnotizovala svůj ležák. "To jsou kouzla viď a to jsi ještě nic neviděla a ty maličkosti co se ti občas stávaly když jsi měla strach nebo vztek, to také není nic v porovnání co se budeš učit v Bradavicích. Neboj pochopí to." Petunia zvedla oči zalité slzami. "Ne, vy je neznáte, Lily to povolí ale mě ne, chtějí abych studovala nějakou prestižní univerzitu v Londýně." Brumbál zamrkal. "Od toho jsem tady. Nebuď na pochybách. A myslím, že jsem přišel právě včas, totiž studium v Bradavicích je dobrovolné nikoho nenutíme, kdybys odeslala ten dopis, nemohla by jsi nikdy nastoupit do Školy. Což by mezi náma byla veliká škoda."
Petunia hodnou chvíli mlčela, upíjela svůj ležák a přemýšlela. Brumbál dopil svou whiskey která se kupodivu znovu nenaplnila a poznamenal. "Je pozdě, bude svítat, rodiče by o tebe měli strach kam jsi zmizela. Odvedu tě domů." Petunia najednou ožila. "Nechci se tam vrátit Brumbále! Prosím! Vemte mě do Bradavic ještě dnes v noci!" prosila. "Nevrátíš se na dlouho Petunie. Musíš dorazit do Bradavic jako všichni ostatní. Tedy musíš počkat celé prázdniny a 1. Září na nádraží Kings cross z nástupiště 9 a třičtvrtě nastoupíš do vlaku, který tě do Školy odveze.

"Devět a třičtvrtě?" podivila se Petty když vycházeli z Děravého kotle. "Máš to na jízdence která je v příloze dopisu. Petty vytáhla dopis a poprvé se podívala na všechny přílohy, byla v nich ona jízdenka a pergamen se seznamem věcí co bude potřebovat ke studiu. "Brumbále…?" začala a Brumbál ji přerušil. "Oslovuj mě i později ostatní profesory Pane či paní profesorko." Přikývla. "Pane profesore, kde to všechno seženu a kde na všechno vezmu peníze? Když uvážím že by mě rodiče pustily tolik peněz mi v životě nedají. Se studiem se můžu rozloučit." Řekla zklamaně. "Neboj, i tohle se vyřeší, jediné co musíš je věřit, ale teď už se mě chyť nebo přijdeme pozdě a ty opravdu nebudeš moct nastoupit do Bradavic.
Jakmile Petunia zalehla vyšlo slunce a do pokoje vešla matka a roztáhla závěsy. "Doufám, že jsi se vyspala dosytnosti Petunie.Vstávej nebo přijdeš pozdě do školy. Ještě měsíc a budeš si moct pospat! Ale jestli budeš mít jedinou špatnou známku tak tě zaměstnám na celý prázdniny to si piš! A pojď k snídani, nedělala jsem jí pro nic za nic aby vystydla jako obvykle." Když odešla Petunie se protáhla a promnula si oči. Vstala a došla k zrcadlu. "Už aby bylo prvního září. Věřím Vám pane Profesore." Zamumlala do svého odrazu a oblečená s batohem na zádech vyšla z pokoje.

Love is.. what is actually Love?

29. prosince 2009 v 20:55 | Little Jappanesse |  ->My diary<-

Have you been ever in love? In love with someone who doesn´t know? Have you told him? Or just been waitin for destiny? Love is the hardest thing. Love hurts. The most when you love the forbidden boy. I mean if he´s going out with another girl and you also now the girl who is supposed to be your buddy. You know you´d hurt her if you reveal your feelings to the one you live for. But it hurts you yourself watching him with her and your dearest wish unspeaken is to replace her. Didn´t I tell the worst thing? It´s when you have him in your dreams can´t let him away your dreams more because he always sings the kinda of song: " Comin' to your dreams my Love..." I'm actually can't wait to be in bed to be with him just in my dreams. Will I ever tell him? Will I be so brave for it? I'm kinda introvert and never been kissed - not counting the little kisses I got. I love it actually....

...I think I understand Jacob...

Harry se naučil nitrozpyt

2. prosince 2009 v 21:35 | Little Jappanesse |  FF
Harry se naučil nitrozpyt

"Přeju sï být jako Harry Potter. On má takový štěstí. Má přátele, Lásku. Mě nikdy nikdo neměl rád, už ani jako Toma, ani jako Lorda Voldemorta. Počkat Bellatrix na mě vždy kouká nějak zvláštně. Že by se do mě zamilovala? Blbost, kdo ví. Svatý Potter! Jak já ho nenávidím!Nesnáším ho! Rozsápu ho! Zabiju ho! Počkat to už tu jednou bylo.. a byl to on kdo mi zabil baziliška! Příště už takový štěstí mít nebudeš Harry Pottere..."

"Si věříš Tome.. ha ha ha..!"

Harryho nevlastní sestra

2. prosince 2009 v 21:17 | Little Jappanesse |  FF
Harryho nevlastní sestra

Seděla jsem v poslední řadě celá v černém a zírala na rakev před sebou. Netrvalo dlouho a všichni se začali zvedat až jediný kdo seděl jsem byla já. Chtěla jsem počkat až všichni odejdou a já konečně uvidím otce a rozloučím se s ním.
"Harry, Snape nebyl nic dobrýho, nevím jak Tě mohlo napadnout uspořádat ten pohřeb. Sám jsi přece..."
Procházely kolem mě davy lidí a jedna trojice se u mě zastavila, černovlasý kluk se zelenýma očima a brýlemi, který právě odpovídal hnědovlasé dívce.
"Hermiono, každý si zaslouží pohřeb, dokonce i Voldemort"
Hermiona zvedla oči v sloup. A ten třetí zrzek, který měl nepřítomný výraz. Všichni byli tak sedmnáctiletí.
"Neznáme se odněkud?" zeptal se černovlasý kluk. Zavrtěla jsem červenýma vlasama a lehce zamrkala zelenýma očima. Harry zalapal po dechu.
"Vím co si myslíš, Harry, ale to není možné!" předběhla ho Hermiona
"Jak u Merlinových vousů víš co jsem chtěl říct??!"
"Nikdy ses nenaučil nitrobranu, vzpomínáš?"
"Ty teď jako umíš nitrozpyt?!" užasl Harry a ještě jednou se na mě podíval. Hermiona pokrčila rameny a odtáhla své kamarády pryč. Konečně na louce u jezera nebyl nikdo. Došla jsem až k černé rakvi. "Ahoj tati" pozdravila jsem nesměle a z celého srdce si přála abych si s ním mohla naposled a zároveň poprvé promluvit. Podlomila se mi kolena a začalo pršet.
"Ehm ehm" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, byl to ten černovlasý brýlatý kluk. Mlčela jsem dokud nepřišel blíž. "Ehm..." povytáhla jsem jedno obočí.
"Jmenuju se Harry Potter, s tvým otcem jsme nikdy nebyli dobří přátelé, ale byli i chvíle co mi zachránil život. Byl to svým způsobem velký kouzelník. Oklamal i Brumbála.."
Stále jsem na něj mlčky zírala, nevědíc proč mi to všechno vypráví.
"Chceš naposledy mluvit se svým otcem Lily?"
Nevěděla jsem jak to věděl, ale přikývla jsem. Přemístili jsme se do Londýna na Ministerstvo kouzel a pokračovali jsme na Odbor záhad. Prošli jsme několik točících místností a vždy ty co jsme si vybrali označil Harry křížkem. Mě se začínala točit hlava, když Harry otevřel dveře místnosti, která vypadala jako divadlo, bylo tam několik řad a na konci bylo něco jako jeviště. Ten závěs okamžitě upoutal mou pozornost. To už mě táhnul dolů k jevišti. Stanuli jsme před závěsem a já se na Harryho napjatě podívala zelenýma očima.
"Slyšíš ty hlasy?"
Napnula jsem uši, ano něco jsem slyšela ale že by to byl otec? Znělo to spíš jako šum několik stovek lidí.
"Co je to?" zeptala jsem se aniž jsem od závěsu odtrhla oči.
"Brána na onen svět. Ovšem kdo tam vstoupí už se nevrátí."
Musel vidět můj nechápavý výraz protože dodal.
"Existuje však jeden způsob, když Tě kouzlem někdo přivolá zpátky do 30 minut, vrátíš se. Mezi námi, nejsi jediná kdo přišel o otce. Já dokonce i o matku."
"Jak zní to kouzlo?"
"Úplně obyčejné přivolávací kouzlo." usmál se nad svou genialitou a dodal. "Půjdu první, na tohle jsem čekal celý můj život."
Podívala jsem se na něj stylem, "Myslíš že já ne?!" ale nahlas jsem nic neřekla jen jsem přikývla na souhlas. Nastavili jsme si hodinky a Harry skočil do závěsu. Čekání bylo dlouhé, alespoň jsem ale měla možnost přemýšlet co za 30 minut asi řeknu otci a jak ho tam asi za těch 30 minut najdu?? Než jsem našla odpovědi na tyto otázky, bylo za 30 sekund 30 minut.
"Accio Harry Potter!" vykřikla jsem a mávla hůlkou směrem k závěsu. Chvíli se nic nedělo a pak se ozvalo tiché puf. Harry ležel tváří k zemi.
"Harry..?" oslovila jsem ho opatrně a poplácávala ho po tvářích. Po tvářích se mi rojily slzy a zkapávaly na Harryho tuhý obličej. "arry už se nevrátí." řekl kdosi uvnitř mé hlavy. "Víš co máš dělat" Vzala jsem svého mladšího bratra do náruče a skočila do stříbrného závěsu. Bylo to zvláštní takhle umírat, nic jsem necítila, pořád jsem měla Harryho v náručí a najednou otevřel oči.
"Hermiona měla pravdu, vždy měla pravdu, kdybych měl možnost omluvil bych se jí, třeba bych jí i řekl že jsem jí vždy miloval, a nikdy milovat nepřestanu...." umlčel se. Postavila jsem ho na nohy. A poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla tma nikde nic. Zkusila jsem rozsvítit hůlku ale nic se nestalo. Najednou se přece rozsvítilo.
"Lily? Harry?" nadskočila jsem a chytila Harryho za ruku. Byla to žena, jako kdybych se dívala do zrcadla, nedošlo mi to. Harry mě pustil a utíkal jí vstříc otevřené náruči s výkřikem: "Mami!" Po chvíli se objevil jako by starší dvojník Harryho a Harry pustil matku a vykřikl "Tati!" Začali se objevovat další příbuzní Potterových, mezi posledními se objevil Albus Brumbál, Sirius Black, Remus Lupin a Severus Snape.... Tentokrát jsem vykřikla já a všichni lehli...