1.Dopis z Bradavic

29. prosince 2009 v 22:37 | Little Jappanesse |  Nedoceněná sestra
1. Dopis z Bradavic

Petunia seděla u kuchyňského stolu a psala domácí úkoly. Mračila se nad sešitem s matematickými úlohami a záviděla dvojčeti Lily, která venku již běhá po zahradě se sousedovic klukem s černými mastnými vlasy, kterého Petunie neměla ráda.
,,Nemrač se, to ti nesluší Petty, a čím dřív to spočítáš tím dřív půjdeš taky ven." poznamenala od sporáku paní Evansová. Petunia na to nic neřekla, dál se mračila ale dala se zase do toho otravného počítání.

Najednou zazvonil zvonek. ,,Petty, otevři prosím tě, mám umazané ruce." zaprosila matka. Petty odložila pero a odšourala se do haly. Otevřela dveře, ale nikdo v nich nebyl, už chtěla zavřít, když si všimla tlusté obálky nadepsanou zeleným inkoustem, která ležela na rohožce. Schýbla se pro něj a přečetla si komu je adresovaný. V zápětí v šoku strnula, stálo na něm:

Petunia Evansová
Měsíční ulice 6
Kvikálkov - Surrey

,,Kdo to je, zlato?" ozvala se matka z kuchyně. ,,Nikdo!" zakřičela Petty do domu a střčila si dopis složený do kapsy.
Později večer, když šla Petty spát vyndala pomačkaný dopis, otevřela ho a pod baterkou četla:
Vážená slečno Evansová,
S potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata do Školy Čar a Kouzel v Bradavicích. V příloze Vám zasíláme seznam všech kouzelných učebnic a pomůcek ke kouzlení. Očekáváme Vaši sovu, nejpozději 31. Července.
Se srdečným pozdravem,
Minerva Mc Gonagallová
Zástupkyně ředitele
,,Mou sovu?" vydechla Petunia a v hlavě se jí honila jedna nesmyslná myšlenka za druhou. Ozvalo se zaklepání a vzápětí se objevila zrzavá hlava Lily.
,,Ještě nespíš?" zašeptala Lily a Petunia rychle schovala dopis pod polštář. ,,Co chceš takhle pozdě v noci Lily?" zeptala se přímo místo odpovědi. Lily přešla pokoj a sedla si na sestřinu postel.
,,Tobě to taky přišlo?"
,,Cože?!" Petunia se snažila předstírat že neví o čem Lily mluví.
,,Nedělej se, vím co máš pod polštářem."
Petunia nic neříkala jen si založila ruce na prsou. Lily vytáhla z kapsy u pyžama svůj dopis a zamávala jím sestře před nosem.
"Ty taky??" byla první reakce než Petty konečně vytáhla ten svůj. Přečetly si navzájem svoje dopisy a potom Lily vydechla: "Není to úžasné?"
"Jo nejspíš, ale co řeknem našim, že budem studovat kouzla?? Čáry?? Ještě půjdem do blázince!" to poslední slovo řekla o trochu hlasitěji než chtěla a od pokoje naproti se ozvalo hlasité zachrápání.
"Tiše" napomenula Lily sestru. "Ty možná, ale pokud jde o mě tak budou hrdí." Petunia nakrčila nos. "Jistě na svatou Lily, která nikdy nic neudělala a bude studovat kouzla a čáry, proč ne, proč bychom nemohli být pyšní,ale Petunii? Tu pošlem do blázince se zastávkou na psychiatrii!"
Chvilku obě mlčely.
"Petty, věříš na kouzla?"
"Ne…" neznělo to ovšem přesvědčivě.
"Stalo se Ti někdy něco o čem jsi neměla ani ponětí, když jsi měla strach nebo vztek?" vyzvídala dál Lily a krapet se začervenala.
Petunia dlouho mlčky přemýšlela a nakonec řekla: "Jdi spát Lily, promluvíme si zítra."
Lily vstala, dopis v rukou, u dveří se zastavila a otočila se zpátky k sestřině posteli. "Neodpověděla jsi mi"
"Pokud tě to potěší a budeš klidně spát Lily, ne nic se mi nestalo, stačí?!"
Lily přikývla, otočila se ke dveřím a vzala za kliku,přitom zamumlala tak potichu že ji Petty stěží slyšela: "Potom nechápu proč jsi dostala ten dopis…."
 

2. Rudé světlo

29. prosince 2009 v 22:32 | Little Jappanesse |  Nedoceněná sestra
1. Rudé světlo
Petty dlouho ležela s otevřenýma očima, to co řekla Lily nebyla úplně pravda. Zvláštní věci byly její součástí od chvíle co se narodila a po pravdě ji trochu děsily. Když měla strach dokázala ublížit těm co ubližovali jí. Jednou jí Billy Kent schoval bačkoru do smetí a chudák Bill spadnul před celou školou do popelnice na nádvoří. Nebo když se jí posmívala Jennifer Blacková že má ošklivé vlasy, v tu ránu milá Jennifer neměla na hlavě sama ani vlásek a musela nosit kulicha i v létě než jí to dorostlo. Nikdy ovšem neublížila své sestře Lily, na kterou měla Petunia také občas pořádný vztek, hlavně že v očích rodičů byla Lily ta lepší ač se Petty snažila jakkoli. Teď mohla Petunia vyniknout, když jí přišel dopis a on přijde i Lily! Cítila nespravedlnost a začala nenávidět Lily z hloubi duše. Sedla ke stolu a začala psát krátký dopis:
Vážená profesorko McGonagallová,
Omlouvám se ale do Vaší Školy bohužel nemohu nastoupit….
Než stihla napsat myšlenku, která jí mihla hlavou vzhlédla protože jí do okna krátce zasvítilo rudé světlo. Dlouho zkoumala oranžově osvětlenou ulici a říkala si kde se mohlo vzít rudé světlo? Copak někdo slaví Nový rok?? V červenci? Rudé světlo opět zasvítilo a ozářilo celý pokoj. Petunia si všimla tmavé postavy stojící na konci Měsíční ulice mimo osvětlené části. Oblékla si župan a chystala se vyjít z pokoje, vzala za kliku, když si něco rozmyslela. Vrátila se ke stolu, zmuchlala dopis profesorce Mc Gonagallové a se slovy: "Přece si nenechám zničit další šanci na Školu kvůli Lily…" jej vhodila do koše.
Z pokoje vyšla mlčky dávajíc pozor na vrzající schody se jí podařilo dostat se úspěšně k hlavním dveřím, vzala z háčku klíč, potichu odemkla, otevřela opatrně dveře a vyklouzla ven. Šla mlčky a neslyšela nic jiného než svůj dech a přemítala jestli ta osoba tam stále je nebo to byl výplod její fantazie.
"Dobrý večer slečno Evansová" řekla neznámá tmavá postava. Petunii se z ničeho nic rozklepala kolena. "Vidím, že jste nervózní, nedala byste si šálek dobrého anglického čaje?" Petunii blesklo hlavou matčino neustálé varování nikdy nemluv z cizími lidmi, nikdy s nikým nenastupuj do jejich aut a hlavně nikdy s nimi nikam nechoď! Ale tenhle tmavý muž s bílými vousy měl v sobě nějaké kouzlo, které Petty velmi přitahovalo a tak přikývla. "Chyťte se mě." Pronesl hlubokým hlasem a nastavil Petunii rámě. Jakmile se neznámého dotkla začalo se s ní všechno točit až se najednou objevila dlážděná ulice, která se lišila od Měsíčné od prvního do posledního domu. Neznámý zašustil rudým pláštěm a vedl Petunii k jednomu z domů na rohu ulice. Když došli blíž přečetla si Petunia nápis na dveřích: Děravý kotel. Vešli dovnitř a uvnitř byla vřava jako kdyby nebyla tichá noc, ale bílý den. Všichni neznámého fousáče zdravili a klaněli se mu. Petunia nabyla dojmu, že musí být velice slavný a také velice vážený. "Jednu ohňovou wiskey Tome" objednal si u pultu a obrátil se na Petunii. "A pro tebe?" Petunia pokrčila rameny. "Nevím ani co mají…" zašeptala. "Dej jí jeden máslový ležák, díky Tome, půjdeme támhle" a odvedl ji ke stolu úplně v rohu.
Když Tom přinesl pití, byl to pro Petunii další šok. Tom mával klacíkem a před ním se vznášel kulatý tác s napěněnou sklenicí plnou žlutého moku a z té druhé menší se kouřilo a tu a tam vykoukly plameny. "Tady to je Brumbále." Řekl Tom, sklenice se snesly na stůl a Tom odkráčel. "Moc dobrý pití, tenhle ležák, svýho času jsem ho pil tolik až mi z toho narostl plnovous." Petunia se zasmála a usrkla si. Vzápětí si pořádně zavdala protože lepší pití ještě nepila,přemýšlela k čemu tu chuť porovnat, ale došla k závěru že nic podobného nepila. "Něco takového se u Mudlů nesežene, že?" zakřenil se Brumbál a mrkl na ní přes své půl měsícové brýle, které Petunii od prvního okamžiku uchvátily. Zavrtěla hlavou a vyhrkla: "Mudlů…?" Brumbál si loknul své whiskey a odpověděl pomalu: "Uznávám, není to zrovna hezké a zdvořilé označení, ale mezi populací se znárodnilo. Jedná se o ty, kteří neumějí čarovat. Někteří dokonce věří že existuje něco jako čistokrevný rod kouzelníků, ale já sám na to nevěřím. To bychom ostatně neposlali dopis i tobě a tvé sestře. Protože kouzelnické schopnosti se mohou objevit i dětí z nekouzelnického rodu." Petunie se na něj udiveně podívala. "Ale Petty, přeci víš o čem mluvím, ne?" usmál se. "Vidím ovšem že máš nějaké pochybnosti. Je to tak?" Petunia se začervenala. "Jde o Lily?" Petty cítila že lhát tomuhle záhadnému chlapíkovi by nejspíš neprošlo, hypnotizovaly jí ty jeho neobvyklé brýle a jeho nádherně modré oči. "Vlastně ano." Přiznala "Vždy jsem byla v Lilyiným stínu. Nikdy mě nikdo neocenil." Brumbál se usmál. "To byl také důvod proč jsi dostala dopis. Vidím ale že tě trápí něco dalšího." Petunia vypila svůj ležák, který se vzápětí opět naplnil. Vykulila oči a řekla pomalu: "Co řekneme rodičům?" hypnotizovala svůj ležák. "To jsou kouzla viď a to jsi ještě nic neviděla a ty maličkosti co se ti občas stávaly když jsi měla strach nebo vztek, to také není nic v porovnání co se budeš učit v Bradavicích. Neboj pochopí to." Petunia zvedla oči zalité slzami. "Ne, vy je neznáte, Lily to povolí ale mě ne, chtějí abych studovala nějakou prestižní univerzitu v Londýně." Brumbál zamrkal. "Od toho jsem tady. Nebuď na pochybách. A myslím, že jsem přišel právě včas, totiž studium v Bradavicích je dobrovolné nikoho nenutíme, kdybys odeslala ten dopis, nemohla by jsi nikdy nastoupit do Školy. Což by mezi náma byla veliká škoda."
Petunia hodnou chvíli mlčela, upíjela svůj ležák a přemýšlela. Brumbál dopil svou whiskey která se kupodivu znovu nenaplnila a poznamenal. "Je pozdě, bude svítat, rodiče by o tebe měli strach kam jsi zmizela. Odvedu tě domů." Petunia najednou ožila. "Nechci se tam vrátit Brumbále! Prosím! Vemte mě do Bradavic ještě dnes v noci!" prosila. "Nevrátíš se na dlouho Petunie. Musíš dorazit do Bradavic jako všichni ostatní. Tedy musíš počkat celé prázdniny a 1. Září na nádraží Kings cross z nástupiště 9 a třičtvrtě nastoupíš do vlaku, který tě do Školy odveze.

"Devět a třičtvrtě?" podivila se Petty když vycházeli z Děravého kotle. "Máš to na jízdence která je v příloze dopisu. Petty vytáhla dopis a poprvé se podívala na všechny přílohy, byla v nich ona jízdenka a pergamen se seznamem věcí co bude potřebovat ke studiu. "Brumbále…?" začala a Brumbál ji přerušil. "Oslovuj mě i později ostatní profesory Pane či paní profesorko." Přikývla. "Pane profesore, kde to všechno seženu a kde na všechno vezmu peníze? Když uvážím že by mě rodiče pustily tolik peněz mi v životě nedají. Se studiem se můžu rozloučit." Řekla zklamaně. "Neboj, i tohle se vyřeší, jediné co musíš je věřit, ale teď už se mě chyť nebo přijdeme pozdě a ty opravdu nebudeš moct nastoupit do Bradavic.
Jakmile Petunia zalehla vyšlo slunce a do pokoje vešla matka a roztáhla závěsy. "Doufám, že jsi se vyspala dosytnosti Petunie.Vstávej nebo přijdeš pozdě do školy. Ještě měsíc a budeš si moct pospat! Ale jestli budeš mít jedinou špatnou známku tak tě zaměstnám na celý prázdniny to si piš! A pojď k snídani, nedělala jsem jí pro nic za nic aby vystydla jako obvykle." Když odešla Petunie se protáhla a promnula si oči. Vstala a došla k zrcadlu. "Už aby bylo prvního září. Věřím Vám pane Profesore." Zamumlala do svého odrazu a oblečená s batohem na zádech vyšla z pokoje.

Love is.. what is actually Love?

29. prosince 2009 v 20:55 | Little Jappanesse |  ->My diary<-

Have you been ever in love? In love with someone who doesn´t know? Have you told him? Or just been waitin for destiny? Love is the hardest thing. Love hurts. The most when you love the forbidden boy. I mean if he´s going out with another girl and you also now the girl who is supposed to be your buddy. You know you´d hurt her if you reveal your feelings to the one you live for. But it hurts you yourself watching him with her and your dearest wish unspeaken is to replace her. Didn´t I tell the worst thing? It´s when you have him in your dreams can´t let him away your dreams more because he always sings the kinda of song: " Comin' to your dreams my Love..." I'm actually can't wait to be in bed to be with him just in my dreams. Will I ever tell him? Will I be so brave for it? I'm kinda introvert and never been kissed - not counting the little kisses I got. I love it actually....

...I think I understand Jacob...
 


Harry se naučil nitrozpyt

2. prosince 2009 v 21:35 | Little Jappanesse |  FF
Harry se naučil nitrozpyt

"Přeju sï být jako Harry Potter. On má takový štěstí. Má přátele, Lásku. Mě nikdy nikdo neměl rád, už ani jako Toma, ani jako Lorda Voldemorta. Počkat Bellatrix na mě vždy kouká nějak zvláštně. Že by se do mě zamilovala? Blbost, kdo ví. Svatý Potter! Jak já ho nenávidím!Nesnáším ho! Rozsápu ho! Zabiju ho! Počkat to už tu jednou bylo.. a byl to on kdo mi zabil baziliška! Příště už takový štěstí mít nebudeš Harry Pottere..."

"Si věříš Tome.. ha ha ha..!"

Harryho nevlastní sestra

2. prosince 2009 v 21:17 | Little Jappanesse |  FF
Harryho nevlastní sestra

Seděla jsem v poslední řadě celá v černém a zírala na rakev před sebou. Netrvalo dlouho a všichni se začali zvedat až jediný kdo seděl jsem byla já. Chtěla jsem počkat až všichni odejdou a já konečně uvidím otce a rozloučím se s ním.
"Harry, Snape nebyl nic dobrýho, nevím jak Tě mohlo napadnout uspořádat ten pohřeb. Sám jsi přece..."
Procházely kolem mě davy lidí a jedna trojice se u mě zastavila, černovlasý kluk se zelenýma očima a brýlemi, který právě odpovídal hnědovlasé dívce.
"Hermiono, každý si zaslouží pohřeb, dokonce i Voldemort"
Hermiona zvedla oči v sloup. A ten třetí zrzek, který měl nepřítomný výraz. Všichni byli tak sedmnáctiletí.
"Neznáme se odněkud?" zeptal se černovlasý kluk. Zavrtěla jsem červenýma vlasama a lehce zamrkala zelenýma očima. Harry zalapal po dechu.
"Vím co si myslíš, Harry, ale to není možné!" předběhla ho Hermiona
"Jak u Merlinových vousů víš co jsem chtěl říct??!"
"Nikdy ses nenaučil nitrobranu, vzpomínáš?"
"Ty teď jako umíš nitrozpyt?!" užasl Harry a ještě jednou se na mě podíval. Hermiona pokrčila rameny a odtáhla své kamarády pryč. Konečně na louce u jezera nebyl nikdo. Došla jsem až k černé rakvi. "Ahoj tati" pozdravila jsem nesměle a z celého srdce si přála abych si s ním mohla naposled a zároveň poprvé promluvit. Podlomila se mi kolena a začalo pršet.
"Ehm ehm" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, byl to ten černovlasý brýlatý kluk. Mlčela jsem dokud nepřišel blíž. "Ehm..." povytáhla jsem jedno obočí.
"Jmenuju se Harry Potter, s tvým otcem jsme nikdy nebyli dobří přátelé, ale byli i chvíle co mi zachránil život. Byl to svým způsobem velký kouzelník. Oklamal i Brumbála.."
Stále jsem na něj mlčky zírala, nevědíc proč mi to všechno vypráví.
"Chceš naposledy mluvit se svým otcem Lily?"
Nevěděla jsem jak to věděl, ale přikývla jsem. Přemístili jsme se do Londýna na Ministerstvo kouzel a pokračovali jsme na Odbor záhad. Prošli jsme několik točících místností a vždy ty co jsme si vybrali označil Harry křížkem. Mě se začínala točit hlava, když Harry otevřel dveře místnosti, která vypadala jako divadlo, bylo tam několik řad a na konci bylo něco jako jeviště. Ten závěs okamžitě upoutal mou pozornost. To už mě táhnul dolů k jevišti. Stanuli jsme před závěsem a já se na Harryho napjatě podívala zelenýma očima.
"Slyšíš ty hlasy?"
Napnula jsem uši, ano něco jsem slyšela ale že by to byl otec? Znělo to spíš jako šum několik stovek lidí.
"Co je to?" zeptala jsem se aniž jsem od závěsu odtrhla oči.
"Brána na onen svět. Ovšem kdo tam vstoupí už se nevrátí."
Musel vidět můj nechápavý výraz protože dodal.
"Existuje však jeden způsob, když Tě kouzlem někdo přivolá zpátky do 30 minut, vrátíš se. Mezi námi, nejsi jediná kdo přišel o otce. Já dokonce i o matku."
"Jak zní to kouzlo?"
"Úplně obyčejné přivolávací kouzlo." usmál se nad svou genialitou a dodal. "Půjdu první, na tohle jsem čekal celý můj život."
Podívala jsem se na něj stylem, "Myslíš že já ne?!" ale nahlas jsem nic neřekla jen jsem přikývla na souhlas. Nastavili jsme si hodinky a Harry skočil do závěsu. Čekání bylo dlouhé, alespoň jsem ale měla možnost přemýšlet co za 30 minut asi řeknu otci a jak ho tam asi za těch 30 minut najdu?? Než jsem našla odpovědi na tyto otázky, bylo za 30 sekund 30 minut.
"Accio Harry Potter!" vykřikla jsem a mávla hůlkou směrem k závěsu. Chvíli se nic nedělo a pak se ozvalo tiché puf. Harry ležel tváří k zemi.
"Harry..?" oslovila jsem ho opatrně a poplácávala ho po tvářích. Po tvářích se mi rojily slzy a zkapávaly na Harryho tuhý obličej. "arry už se nevrátí." řekl kdosi uvnitř mé hlavy. "Víš co máš dělat" Vzala jsem svého mladšího bratra do náruče a skočila do stříbrného závěsu. Bylo to zvláštní takhle umírat, nic jsem necítila, pořád jsem měla Harryho v náručí a najednou otevřel oči.
"Hermiona měla pravdu, vždy měla pravdu, kdybych měl možnost omluvil bych se jí, třeba bych jí i řekl že jsem jí vždy miloval, a nikdy milovat nepřestanu...." umlčel se. Postavila jsem ho na nohy. A poprvé jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla tma nikde nic. Zkusila jsem rozsvítit hůlku ale nic se nestalo. Najednou se přece rozsvítilo.
"Lily? Harry?" nadskočila jsem a chytila Harryho za ruku. Byla to žena, jako kdybych se dívala do zrcadla, nedošlo mi to. Harry mě pustil a utíkal jí vstříc otevřené náruči s výkřikem: "Mami!" Po chvíli se objevil jako by starší dvojník Harryho a Harry pustil matku a vykřikl "Tati!" Začali se objevovat další příbuzní Potterových, mezi posledními se objevil Albus Brumbál, Sirius Black, Remus Lupin a Severus Snape.... Tentokrát jsem vykřikla já a všichni lehli...

4. kapitola: Léto full of Love

17. listopadu 2009 v 21:10 | Little Jappanesse |  Láska k tanci

4. Kapitola: Léto full of Love
k povídce: Láska k tanci

Léto se kvapem blíží, už napsat jen pár posledních červnových příjimacích testů a můžu si náležitě zaslouženě užívat prázdnin a doufám, že napřesrok to bude také tak, tedy že toto nebudou moje poslední prázdniny. Uvidím jak ten test zítra napíšu, protože celým svým srdcem a svou duší jsem v Itálii, tam kde se budu celý následující týden soustředit v tanci. A pobývat s nejlepšími lidmi jaké jsem kdy poznala, nejvíc se těším na Maxe...

Nemohla jsem usnout. Musela jsem na něj pořád myslet a když už jsem konečně zabrala tak se objevoval v mých snech. Nebyly to špatné sny co Vás napadá, to vůbec, jen jsem téměř zaspala, bez snídaně jsem vyběhla do slunného dne napsat si poslední příjimací test na vysokou školu. Co čert nechtěl ujel mi autobus před nosem a já jsem jasně viděla jak se na mě řidič šklebí v postranním zrcátku, jako kdybych Vás neviděla.. pomyslela jsem si skepticky a pomalu jsem se přesouvala na druhou zastávku, druhého autobusu, který projíždí naší čtvrtí ale spojuje nás s jinou stanicí metra. I tentokrát jsem běžela, jak jsem šla pomalu najednou se za mnou ozval zvuk motoru, pootočila jsem hlavu a vedle mě autobus, rychle jsem se vzpamatovala a pelášila na zastávku. Tenhle řidič byl naštěstí příjemný a počkal na mě. Když jsem za dvě zastávky vystupovala málem jsem vrazila... "Maxi!" křikla jsem a přívětivě jsem se na něj usmála. Max byl zamyšlený ale úsměv mi opětoval, pokynul rukou a odpověděl: "Jé ahoj Karlíto.." Zmateně jsem se na něj podívala, on se na mě ještě jednou usmál a nastoupil. Ten řidič taky nebyl moc milý, když ani nepočkal aby jsme se s Maxem rozloučili. Řidič zatroubil, já konečně vyskočila z posledního schodu a ještě jsem se na chodníku ohlédla. Očima jsem našla toho koho jsem hledala. Letmo jsem mu zamávala, znovu se na mě usmál a naznačil že se uvidíme zítra na tancování. Horlivě jsem přikývla a stála na zastávce tak dlouho dokud nepřijel další autobus, mimochodem který jezdí jednou za patnáct minut... Potom jsem se konečně rozešla směr stanice metra.. Na ten příjimací test jsem přišla pozdě, už mě nepustili dovnitř. Jen jsem nad tím mávla rukou, co já se jich budu doprošovat? Třeba ani už studovat nechci. Vyšla jsem z akademické půdy mé potencionální školy a dostala šílenou chuť na něco od Mc Donalds. "Jedno zmrzlinový kafe, prosím" objednala jsem si u vysokého kluka za volnou pokladnou. "Jistě, 45 prosím..." měl toho asi dost za celý den tak měl sklopenou hlavu soustředíc na peníze, ale když konečně vzhlédl pomalu vydechl: "K-Karlíto..? Jsi to ty..?" Mě zpočátku nedocvaklo odkud mě může znát. Pohlédla jsem na něj s údivem. "James... z tábora...pamatuješ?" Cvaklo mi.. "No bodejť! Jak bych mohla zapomenout Jamie!!" usmála jsem se na něho. "Máš volno teďka?" Přikývla jsem. "Počkáš na mě za deset minut mi končí směna, hrozně rád bych si s tebou pokecal." Znovu jsem s úsměvem přikývla a podávala mu pomačkanou padesáti bankovku. Odstrčil mou ruku zpátky se slovy: "To je na mě." a mrkl na mě. Pokrčila jsem rameny a řekla: "Díky. Budu támhle..." ukázala jsem za sebe na jeden box. Jamie nelhlal, nestačila se mi ani roztopit zmrzlina v mém kafe a už si ke mě přisedl. "Povídej přeháněj jak se máš?" začal a dal mi pusu na tvář. Povídala jsem mu že nic moc, chodím do práce, dokončuju školu a hlásím se na vysokou. James zase povídal že jeho na vysokou loni vzali ale on si to pak rozmyslel, odjel na půl roku vydělat si do Ameriky a teď je za vodou ale nemá do čeho píchnout tak zůstal v mekáči. Povídali jsme si pěkně dlouho, se ví když jsme se pěkně dlouho neviděli, popíjela jsem u toho své kafe a bylo mi dobře, za těch pár dní docela obrat k lepšímu. Pak jsem s sebou trhla když se ozvala moje vyzváněcí melodie a na displeji bylo neznámé číslo... "Haló?" řekla jsem do telefonu. V telefonu byla slyšet velmi hlasitá hudba a pak hlas který křičel moje jméno: "KARLÍTO?? Co děláš?" Pokrčila jsem rameny a hleděla na Jamese když jsem dlouho neodpovídala hlas mé jméno zopakoval a přidal: "Jsi tam? Halóo?? Počkej já vyjdu ven z tohohle kraválu...." Dlouho bylo ticho a pak zase ten hlas. "Karlíto, co děláš dneska večer?" Vytřeštila jsem oči a odpověděla. "Nic konkrétního... samá rutina..." Hlasu se evidentně ulevilo. "Tak doraž do Dance Café na Leicestru! Těším se na tebe! Uvidíme se, Max" než jsem se vzpamatovala položil sluchátko... "Kdo to byl?" zeptal se James když jsem mlčela a nevšímala si jeho ani svého zbytku kafe. "Max.." odpověděla jsem jako ze sna. "Co ti chtěl?" Podívala jsem se na něj.


3. Kapitola: Žiju jen tancem

10. září 2009 v 10:03 | Little Jappanesse |  Láska k tanci
Povídka: Láska k tanci
Kapitola 3: Žiju jen tancem

Nikdy bych nevěřila, že to co se chystám napsat někdy napíšu. Miluju tanec! Ale spíš o tom nevěření jsem myslela něco jako tenhle dodatek: Miluji tanec více než lyžování! Celý jarní prázdniny jsem byla jako na trní hlavně v pondělí a ve čtvrtek. Nevím, zázrak že mě to takhle chytlo. Ale rozhodně ničeho nelituji a je to lepší než fotbal. Jistě i tam bych měla nové přátele, ale tady jsem znala už Lily aniž bych tam začala chodit, všechno na světě je lepší když máte od někoho doporučení než když si něco najdete sami. Vím o čem mluvím, neplatí to jen o tancování ale třeba i o brigádách. Buďte velmi opatrní při výběru, může se zdát úplně úžasná když si ji najdete na internetu, povinným pohovorem projdete až překvapivě snadno a ejhle něco je špatně - ani vás nenapadne že by vás takhle slušní lidé mohli každý měsíc okrádat o nějakou tu kačku...

Zpět k tancování, po jarních prázdninách jsem zase šla na trénink, super, trochu jsem markvartovala ale šlo to a hlavně jsem si to náležitě užívala. Jako nikdy! Na konci tréninku jsem se dozvěděla že se o víkendu jede na soustředění a jestli nechci jet taky. Po tom silvestrovském zklamání jsem ihned kývla vyhýbajíc se Maxovo pohledu.

"Kamže jedeš...?" zeptala se matka zvědavě a pohrdavě zároveň. "Na Mácháč.." na to já. A dodala jsem: "Tancovat na celý víkend." a nevědomě jsem se zářivě usmála. "Vždyť netancuješ?!" opáčila matka a zvedla obočí. Mrkla jsem na otce, který zíral na fotbal a jeho oblíbený tým právě vyhrával a tak řekl: "Jen ať jede, je celý dny zavřená doma a zírá do knížek a do počítače, dobřej jí trochu života!" Věnovala jsem otci svůj nejkouzelnější úsměv a dala mu pusu na tvář na matku jsem se ani koutkem oka nepodívala a když jsem odcházela z obýváku zamumlala jsem jen ledabylé děkuji které se ztratilo v ohlušujícím gooool od mého otce, protože jeho tým právě zvýšil skore. V pokoji jsem si vzala sportovní tašku a začala do ní dávat vše potřebné na taneční víkend. Nevěděla jsem přesně co potřebuju, ale co sbalila jsem si tepláky a hafec triček, nemusím ani připomínat proč, při pomyšlení, že budu tancovat celou sobotu a půlku neděle... Ještě ten den v sedm hodin večer jsem měla sraz s Lily před jejím barákem. Belatrix nás měla vyzvednout v sedm hodin a patnáct minut, díky dopravní zácpě v našem hlavním městě trošku meškala, dorazila v půl osmé a pět minut. Ale co jedu na Mácháč! A tak se těším že mi zpoždění nevadí, navíc jsem to já, kdo věčně věků chodí pozdě...

Na Mácháč - píšu na mácháč, ale vlastně do takové menší vesnice poblíž Máchova jezera. Tedy na Mácháč jsme dorazily asi tak v půl deváté večer a hned nám byla naservírovaná prima večeře. Příliš velká než abych ji snědla sama, řekla bych. Co se dělo pak si nepamatuju, nebo možná jen střípky. To víte alkohol. A jak já sama říkám alkohol je v lecčem podobný facebooku - taková nová stránka, kde můžete sdílet svůj život na netu ovšem pozor jen s vašimi přáteli či rodinou, pokud chcete být sebevrazi nebo si chcete "počeštit" facebook aby se víc podobal stránkám lidé a líbímseti, proč ne, můžete si přidávat nejvíc lidí. Ale je to ošemetné, nikdy nevíte koho si přidáte. Zpátky na Mácháč - Max měl narozeniny. Tak je jasné, že se pilo a slavilo až až. Takový jubileum se musí oslavit. Spát se šlo různě, já šla mezi posledníma, Max hrál na kytaru a Lily a já jsme zpívali. Pak jsme si chvíli povídali a já usnula na schodech v mezipatře... Jak jsem se dostala do pokoje můžu se jen dohadovat....

V sobotu jsem se probudila kupodivu časně, to muselo být proto jak šíleně jsem se těšila na trénování! Na snídani jsem dorazila mezi prvními a první otázka mě zasáhla ihned po otevření dveří: "Jsi v pořádku...?" podívala se na mě starostlivě moje kamarádka Lily. Nevím co jsem včera a dnes v noci vyváděla ale asi to stálo za to, podle udivených pohledů. "Máš plastickou operaci...?" rýpl si Max. A já zavrtěla hlavou a sedla si vedle Lily, zády k Maxovi. Tou operací nejspíš myslel moje super brýle který jen tak nikdo nemá a nasadila jsem si je ráno v pokoji místo čelenky, dostala jsem je v létě ve Švýcarských Alpách. Max se natáhl a sundal mi je z hlavy se slovy: "Můžu..?" Kývla jsem. Vypadal v nich opravdu směšně a já si pomyslela, že jestli takhle vypadám i já, tak už je asi nevyndám ze šuplíku a je čas koupit si pořádný brýle. Když to je těžké když nosíte brýle na každodenní nošení - nemyslím sluneční, to je jasné, že..

Konečně trénink! Nemám slov! Tančila jsem až do poslední kapky potu... Prostě úžasný! A to jsme trénovali až do večera, s přestávkou na oběd, mini pauzama na pití a pak na večeři. Po večeři jsme se šli projít do lesa. Je tu opravdu nádherná krajina, být Mácha, nebo Máchův potomek, tak tu taky napíšu nějaký historicky umělecké dílo. V lese jsem zažila boj na život a na smrt a také jednu velkou bitvu - holky proti klukům. Ve hře jsem byla já, Lily a Žaneta a kluci byli v následujícím složení: Max, Josh a Paolo. Vyhráli kluci, měli víc šišek... ale my je pak přeprali v improvizovaném zápase sumo...

Večer se opět kalilo od nevidim do nevidim, což je obdivuhodné když je ráno trénink, že? Ale dá se. Neděle byla tedy opět taneční a náležitě jsem si jí užila, víkend jsme zakončili obědem, někteří výletem na Bezděz ale někteří - já šlofíkem. Ve večerních hodinách jsme se vrátili zpátky do reality....

2. Kapitola: Pololetní zkouškový

2. září 2009 v 22:12 | Little Jappanesse |  Láska k tanci
Povídka: Láska k tanci
Kapitola 2: Pololetní zkouškový


Absolvovala jsem tedy do konce roku pár dalších tréninků tancování, celkem asi tři a pomalu si čím dá tím víc zvykala na Maxe a čím dál tím víc mi přirostl k srdci. Poslední víkend v roce se mě zeptal jestli nechci jet taky na jednu chatu oslavit Nový rok. Byla jsem v šoku, doposavaď mě nikdo nikdy nikam nezval, půlka mě byla nadšená druhá půlka spíše racionální a říkala mi v duši: "Počkej, znáš je jen pár dní... " Nebo spíše říkala: "...znáš ho jen pár dní.." Každopádně jsem nakonec poslechla svou racionální půlku a nejela jsem i když mě dost přemlouvali, možná to byl ten problém. Max pořád opakoval, že mě přesvědčí ale já tvrdohlavec jsem si postavila hlavu a řekla ne. O pár měsíců později - možná týdnů jsem toho hořce litovala ale co se dá dělat, člověk se rozhodne jen jednou, někdy to je dobře, jindy špatně a pak by si přál vrátit čas. Hermionin obraceč času by se mi v mém životě dost hodil. Co naplat.

Tak tedy, jak jsem psala tak jsem tedy nakonec neodjela na chatu oslavit Nový rok s nově nabytými přáteli, na které v současnosti nedám dopustit a věřím jim naprosto stoprocentně! Druhý důvod proč mě Max ne a ne přesvědčit abych jela a nabyla novu super zkušenost byla skutečnost z loňska, totiž loni na Silvestra u nás byli známí a byla to sranda, jistě jsem hloupá že jsem dala přednost rodině před přáteli, ale čekala jsem krevety - teda ty známé, protože by to znamenalo že bych slavila Silvestra i s jejich synem, kterého znám asi pět let. Vždycky jsem doufala, že mezi námi přeskočí jiskra, ale teprve letos v létě jsem si uvědomila jak na tom jsme, s Jamiem jsme jako bratr a sestra. Jamie je můj mladší brácha. Navíc jsem si to uvědomila také kvůli Maxovi, pořád po něm pokukuju, záleží mi na něm a je mi s ním zkrátka a dobře, dobře.

Nový rok jsem tedy strávila v rodinném kruhu a říkala jsem si že se budu usmívat, možná že je to letos naposledy... Napřesrok určitě pojedu a Max mě nebude muset přemlouvat jak malou holku! Teda jestli něco bude, ale jak je znám tak se nemusím bát ;-))

A přišlo zkouškový období. Pro mě tak trochu v uvozovkách, protože pravý zkouškový, tím myslím na vysoké škole je asi tisíckrát těžší než jsem zažila letos v lednu. Nultý ročník holt. Učila jsem se spíš jen tak že jsem si četla poznámky z přednášek - též v uvozovkách. A všechny zkoušky jsem dala na solidní chvalitebnou. Krom tedy jedné trojky z managementu a jedné dostatečné z matematiky, což ani nebyla moje chyba když uvážím že nám nedali papíry na vypracování a jen a4kový zadání. Já holt potřebuji prostor na počítání. Navíc na druhý pokus to byla z matiky výborná, a to je docela skok, že? Neřeknu nic, kdybych na druhej pokus dostala dobrou s odřenejma ušima ale z dostatečný na výbornou?? Navíc jsem si to ani moc neopakovala jen jsem spočítala asi čtyři typy příkladů. A k tomu jsme jako rodina nejeli na každoroční hory se známými kde je samozřejmě člen i Jamie. Docela mě to vzalo, chápejte i tohle mohla být poslední zimní dovolená. Nechci být nefér k rodině nebo tak, ale v mým věku už se pomalu všichni osamostatňují. Ačkoli všichni v partě asi čekají že si najdu přítele, nebo až si ho najdu, že bude moct jet taky. Ani nevíte jak bych si to přála. Vím už koho bych vzala sebou. Kdo neví, nechápe nic z toho co tu píšu a ostatně je mi to jedno. Kdo tu vypráví povídku, co?

Prázdniny po zkouškovém jsem si ovšem na horách vynahradila, sice ne tak jak jsem zvyklá a trochu v jiném stylu a bez Jamieho, to znamená bez kopce srandy. Ale přece jsem stála i letos v zimě na lyžích. Já bez lyží to ani nejde, lyžuju už od kolíbky pomalu a neumím si představit že bych jednu sezonu vynechala. A taky nikdy nezapomenu na lyžování s Jamiem, byla to nezapomenutelná sranda!


Nový mezník nový začátek

2. září 2009 v 21:09 | Little Jappanesse |  ->My diary<-
Hlásím se po prázdninách opět na svém blogu. Pořád je tu otázka rušit nerušit. Ne nebudu rušit ani strašit! Jen je čím dál méně času hlavně čím dál méně času dávat na svůj blog nejrůznější kraviny jako obrázky, videa, mpétrojky, nemluvě o řetězácích. Jediný co kdy budu zveřejňovat budou čas od času moje články - postřehy a někdy když se mi něco zalíbí na youtube nebo podobných stránkách s videi tak si to přidám do svého super update článku :-)

Není zkrátka moc na co se těšit, na své si přijdou jen Ti, co rádi čtou. Jelikož bych hrozně ráda psala příběhy, povídky a ráda bych psala i v jiných jazycích než jen v češtině. Já jsem takovej blázínek do jazyků, víte? Zato matika ou matika, ta mi nejde levou zadní jak se lidově říká.

New updates:
  • new nickname: Little Jappanesse
  • stories - loads of them
  • new layout? If it´s time...
  • thinking about writing everything in english, french and jappanesse ;-)))
Yours Little Jappanesse <3

1. kapitola: Nový začátek

24. června 2009 v 20:05 | Lizy-chan |  Láska k tanci
Povídka: Láska k tanci...
Kapitola 1: Nový začátek

Bylo mrazivé odpoledne a já neměla co dělat, do školy jsem měla vše hotové, ačkoli škola - co škola, nedostala jsem se na vysokou! Jsem jen v nějakém stupidním nultým ročníku! Doufám, že to k něčemu bude!

Tak tedy, zrovna jsem se vracela z jedné přednášky, tuším že to byla matematika, byla jsem proto dosti otrávená, ale nemyslete si že matiku nemám ráda, právě naopak jen mi trochu dělají potíže jednoduché operace typu sčítání odčítání základní školy..

Nicméně štráduju si to takhle z autobusu a koho nepotkám? Kamarádku ze základní školy se kterou jsem se neviděla, no od základní školy, může to dělat tak čtyři roky. Samosebou jsme se daly do řeči. Mluvily jsme o všem možném co se nám v životě mezitím přihodilo i co nepřihodilo a přišla řada na koníčky. Řekla jsem že, bych hrozně ráda dělala nějaký sport a že jsem se i byla zeptat v místním fotbalovém klubu ale taky že se rozmýšlím, jestli nezačít tančit. Tím se Lily chytla. Nabídla mi, že jestli chci můžu s ní jít dnes na trénink do jedné taneční skupiny. Nebyla jsem proti, rozloučily jsme se a daly si ten den sraz v půl sedmé před barákem.

Doma jsem si sbalila věci na můj první trénink do batohu včetně tepláků, trička, tenisek a asi litrový vody, která je samosebou potřeba. V půl sedmý jsem řekla doma že odcházím na trénink na kraj Prahy. Doma vytřeštily oči a byli v šoku! Byla jsem zasypaná otázkama prý kdy se vrátíš a kam že to jdeš?? a tak podobně. Takové ty rodičovské strachující se otázky které jsou čas od času zbytečné, ale rodičům to nevymluvíte, pořád a pořád se budou vyptávat.

Zamkla jsem a srazila se s Lily před jejím barákem a šly jsme. Byla jsem docela nervózní do čeho jdu. Lily mi celou cestu vyprávěla něco o lidech který dnes potkám. Hlavně vyprávěla o Maxovi, že prý si nemám dělat hlavu z jeho vtípků, že je prý dost v pohodě. Vyprávěla ještě o dalších lidech: Amélii, Vanesse, Joshovi.... a už si nevzpomínám o kom ještě. Max mi nejvíc uvízl v paměti a nejen z Lilynýho vyprávění..

Půl osmá večer... Já konečně začala tančit! Vůbec jsem ještě nenapsala jaký styl - streetdance, to doufám stačí, je to včetně hip hopu, house dance, funky a tak podobně. Představila jsem se a jelikož jsem měla tričko z cyklistickýho kempu - no Max měl takovou poznámku, ale už si jí moc nepamatuju, ale nevadila mi. Ptali se mě jestli jsem někdy tančila. Odpověděla jsem po pravdě, jak jinak - jediný kde jsem tančila byl jeden takový kemp a to dva roky zpátky. Sklidila jsem docela pochvalu, prý že jsem docela dobrá. Nevěřila jsem vlastním uším. Já si totiž tanec hodně užívám ale že by nějak zvlášť šel to ani ne... Ovšem teď když už tancuju déle tak možná nějaké zlepšení i je :-))

Závěrem? Zamilovala jsem se! Stoprocentně do tance... možná i do někoho dalšího než jen do tance... Kdoví? Jedno vím jistě, někoho takovýho jsem ještě nepotkala! A nechci to pokazit! Doufám, že pořád budu tančit a on taky! Tanec mě zvedl ze srabu, zapomněla jsem na můj neúspěch s vysokou školou a letos jsem se díky tanci dostala! (dobrá možná spíš kvůli tomu že jsem se opravdu připravovala, ale neberte mi iluze!)

Kam dál